22:00    INDIE

Indický kontinent, teda správněji subkontinent, jsem projel takovým obrovským okruhem: ze západního pobřeží na sever, potom na východ, po východním pobřeží dolů na jih a zase zpátky napříč na západní pobřeží. Když to beru podle měst: Bombaj, Dillí, Patna, Kalkata, Madrás, Bangalora. Něco letadlem, něco autem.

Na východ jsem přijel zrovna v tu dobu, kdy se v Bengálském zálivu zvedla ta strašná vlna a běžela takhle nahoru, byla nesmírně široká, a jak se Bengálský záliv na sever zužuje, tak se ta vlna zvyšovala. U pobřeží není moc velká hloubka, taky jenom tři pět metrů, nejvejš snad patnáct, a Kalkata leží dvanáct metrů nad mořem. Tam to narazilo na břeh, zvedlo se to – trvalo to dohromady nějakých osmnáct dvacet minut, dalších dvacet minut zase zpátky – a už tam bylo čisto! A asi dva milióny mrtvol!

V Kalkatě na náměstí, to jsem tam zrovna byl, asi milión úplně nahatejch lidí. A děti zabalený v novinách!

Ale na to nerad vzpomínám. Radši o něčem jiným – třeba Madrás. Tam je ta nejslavnější derby–dráha. A taky ta slavná brána, kterou prošel poslední anglickej voják v roce 1949 nebo 1950. Postavili ji za dva dny, toho vojáka oblíkli do slavnostní uniformy, dali mu pušku, bandalír, on prošel tou bránou a nastoupil na loď. A to byl opravdu poslední anglickej voják v Indii!

Ale musím to vzít po pořádku. Přistáli jsme v Bombaji na letišti asi ve dvě ráno a všichni nás tam už čekali. Odtud jsme odjížděli 11. února. Nebylo tady moc zima, takový normální únorový počasí – a tam bylo v noci okolo čtyřiadvaceti stupňů. Už cestou autem z letiště na člověka dýchne takový kořenný vzduch. A taky se udělalo dost brzo světlo.

Přijeli jsme do kanceláře ČSA, tam říkali, že se taky musíme trochu vyspat, jenže jak začalo svítat, podíval jsem se z okna a hned mě začaly zajímat věci. Pode mnou byla taková kolonie asi pětadvaceti malejch domečků z různejch nalezenejch věcí – a sotva sedmdesát metrů od toho stál úplně novej hotel. Ještě nebyl ani otevřenej, stál na takovým srázu, takže z ulice měl jenom dvě patra, ale zezadu asi pět.

A najednou se otevřely dveře u jednoho z těch domků, kterej vypadal stejně nuzně jako ty ostatní, vyšla holka v bílým sárí a začala tam uklízet. Nechci se mejlit, ale pokud si vzpomínám, byla neděle. Na první pohled to tam opravdu bylo špinavý, ale najednou začali z těch domků vycházet lidi čistě a svátečně oblečený a dělali pořádek. A to bylo moje první překvapení.

Nakonec jsme už spát nešli a hned jsme se vrhli do víru Bombaje. Zašli jsme na jednu velkou pláž, kde stojí obrovskej hotel a lidi od ČSA tam jedí a mnozí tam i bydlí. Anebo mají pronajatý vily. A tam se k nám pomalu začali sjíždět všichni, kteří měli co do činění s tímhletím zájezdem, náš konzul, zástupci různých našich firem a taky ten pán, já mu budu prostě říkat pan Rascom, který koupil licenci na naši jawu dvěstěpadesátku. O tom bude řeč ještě později. Zatím jenom řeknu, že byl takovým spolugarantem celý naší cesty, ještě s obchodním radou Kirschbaumem, který v té době sídlil v Dillí, ale taky nám přijel naproti.

Takže Bombaj byl takový náš první dotyk se subkontinentem. Potom jsme sedli do letadla a letěli jsme do Dillí, což je nějakých dvanáct set kilometrů, možná ještě víc. Tam jsme dostali první instrukce, jak bude ta naše cesta vlastně vypadat. A dověděli jsme se, že po Indii je rozházeno několik míst, kde pracuje dohromady přes dva tisíce Čechoslováků. Různě tam budujou, spravujou a opravujou rafinérie, pivovary, cukrovary a podobný věci.

Cestoval jsem se svým kamarádem, původním povoláním je to úředník ČSA, ale jinak je to zpěvák a komik – amatér Joska Olič. Já jsem s ním vůbec procestoval velkou část zeměkoule, on byl takovou mojí záštitou. Měří asi sto osmdesát devět centimetrů a v té době vážil sto třicet kilo. V Indii to byl prostě happy man, protože Ind podle domácího vkusu by měl být zavalitější, dobře vyhlížející člověk, aby na něm byl trochu vidět blahobyt. Průměrná váha indického člověka nepřesahuje padesát kilo, na výšku mají tak sto šedesát pět, snad sto sedmdesát centimetrů. Říkám: průměr. V některých oblastech Indie to třeba vypadá trošku jinak, ale většinou jsou to přece jen štíhlí, subtilní, velice elegantní a velice fajnoví lidé. Takže když se tam Joska objevil třeba mezi dětma, tak okolo něj poskakovaly a málem na něj házely kytky, což se v Indii od pradávna dělá. Když na tebe třeba čeká někde v Indii delegace, mají někde ve vodě v umývadle namočenej věnec malinkých lilií, ty květy jsou tak dva a půl centimetrů velký, středem jsou propíchnutý, a z takovejch asi dvanácti šňůr lilií se udělá věnec, do poslední chvíle se nechává ve vodě, aby ty květy nezvadly, a když přicházíš, tak to vyndají, trochu to ocákají a dají ti to kolem krku a tím tě vlastně osvěží a současně přivítají. Je to nádhernej zvyk, ty květy voní a ty hned víš, že tě teda doopravdy vítají. Jsou to dobrý a pohostinný lidi, protože je stará pravda, že kdo má rád kytky, má rád taky lidi.

Tak nás taky přivítali v Dillí. Jak jsem už říkal, Dillí je těch dvanáct set nebo patnáct set kilometrů severněji než Bombaj, rána jsou tam už čerstvější a vůbec tam není tak teplo jako dole na jihu. Po ránu tam bylo tak sedmnáct devatenáct stupňů, což je pro Evropana správná temperatura. Pochopitelně v deset hodin je tam už kolem třiceti. Ale noci jsou tam chladnější a snesitelnější, protože z Dillí je to vzdušnou čarou asi šest set kilometrů do Himaláje. A tam jak známo nikdy není víc než nějakých těch sedm pod nulou.

Dostali jsme taky plán cesty, abychom věděli, kam pojedeme a co nás kde čeká. První naše zastávka byla podle toho plánu v Patně a druhá v Ránčí. Z Ránčí potom do Kalkaty a teda do západního Bengálska.

Ale nejdřív Patna. V Patně se pěstujou nejmenší kozy na světě. Mají asi tak dvaadvacet centimetrů ke krčku, řekněme do třiceti centimetrů. Pěstují se kvůli kůžím, ty se vydělávají, říká se jim taky patna a je to ta nejjemnější kůže na rukavičky. Když si ji natáhneš na ruku, můžeš zašroubovat i šroubek do hodinek, jak je jemná!

Ty kozy mě uchvátily. Já jsem si totiž nejdřív myslel, že to jsou kůzlata. No jo – jenže skutečný kůzlata jsou deseticentimetrový!

Vypadá to přesně jako naše kozy, ale je to hračka pro děti. Takhle to vemeš na dvě dlaně. Měl jsem strašnou chuť vzít si párek domů a zajímal jsem se, jestli bych je mohl přivézt, ale je to spojený s velkejma obtížema a těžkostma, karanténa a tak – nakonec jsem pochopil, že bych tomu zvířeti vlastně ublížil. A já tady nejsem od toho, abych ubližoval zvířatům.

Viděl jsem tam taky kluky, jak si uříznou kus bambusu, jednu třetinu z toho podélně vyříznou, pak z jednoho tenkýho prutu udělají tětivu a mají luk. Šípy udělají z toho vršku, ale mají k nim kovový hroty. Jenže to jsou šípy, který nemají zářez pro tětivu, jen takovej výstupek. Chtěl jsem samozřejmě vidět, jak s tím střílejí. No – asi na dvacet kroků se strefovali do stromu, kterej byl tak deset centimetrů silnej. Zkusil jsem to taky a šíp mi zůstal samozřejmě v ruce, protože tětiva z toho šípu sklouzla. Je to úplně jinej systém, než na jakej jsme zvyklí, ale tamti kluci to umějí.

Poblíž tam taky opravovali chrám, a o chrámech budeme ještě hovořit. Jsou tam sloní chrámy a jinačí, prostě nejdřív je to celá hora, pak se ten vršek přitesá a to přebytečný se odveze pryč. Architektura zcela nadčasová! Ale je to nepochopitelná představa, že je někde kopec třeba třicet metrů vysokej a že se z toho stane kostel! Že tam je bezpočet vytesanejch sošek, často sexuální výjevy, což je u nich naprosto v pořádku, asi pravděpodobně proto, že ten jejich bůh je stvořil k tomu, aby se měli rádi, aby se milovali – a aby se milovali správně!

Taky jsem v okolí Patny viděl člověka, kterej měl v ruce asi deseticentimetrovej ocelovej hřebík a kladívko, dřepěl na takovým bloku žuly a těma nástrojema před sebou vytvářel fantastický ornamenty. To je mravenčí práce! Ten blok je asi tak tři metry dlouhej, asi čtyřicet na čtyřicet v průřezu, ten člověk má takovou rohož, kterou si vždycky zapíchne do země, aby na něho nesvítilo sluníčko, sedne si do dřepu na ten žulovej blok a tím majzlíčkem a tím kladívkem do toho začne ťukat. Nutno říct, že když je v tom podřepu, tak má kolena za ramenama – prostě kolena jsou za ním –, on se předkloní a nic mu už nevadí v práci. Reliéf jde do hloubky takový tři, možná čtyři centimetry! Když jsem ho viděl poprvé, byla z toho balvanu asi tak třetina hotová a já jsem vůbec neměl odvahu zeptat se ho, jak dlouho to dělá. Pracoval s takovou rutinou, s takovou chutí, s takovým grifem, že se mi zdálo, jako by ten kámen nějak uhranul, aby ho změkčil, že to vlastně jenom lehce vyrejpává, pak se na to zase jen podívá a ten kámen znova ztvrdne. Bylo to neuvěřitelný! A ten člověk vypadal přesně tak, jak jsem si vždycky představoval fakíra. Kolem beder měl všelijak ovázanou takovou košili, hlavu omotanou turbanem, soustředěně se díval na ten kámen – nádherný! Nádherný a neuvěřitelný!

Míň nádherný – a bohužel uvěřitelný – bylo, že jsme po vystoupení z auta nezavřeli okýnka, a než jsme se na toho chlapíka vynakoukali a než jsme se vrátili, tak nám opice všecko roznesly.

Dál jsme potom přijeli ke stromům s takovejma luskama, asi tak dvacet centimetrů dlouhý byly a tlustý jako palec. V těch luskách, když jsou suchý, je takový růžový želé. Teda – jako želé! Je to hmota, která obaluje hrášky v těch luskách. Indové to otloukají, padá to na zem, děti to sbírají, to želé se shrabuje a nakládá a dělá se z toho výborná osvěžující marmeláda. Je to sladký, mírně nakyslý a když do toho kápneš trochu citrónu, je to velice jedlý.

Díval jsem se, jak do toho tlučou dlouhejma bambusovejma tyčema, jak to sbírají dívenky tak od šesti do deseti let, samozřejmě v sárí, a pozoroval jsem hlavně jednu žabku. Byla nesmírně krásná. Indický děti mají totiž obrovskej půvab, v očích určitou plachost a přitom zase nebojácnost. Je třeba podotknout, že je nikdo nebije, protože nikdy nezlobí. Uhodit dítě je velkej hřích – no nejenom v Indii, je to hřích všude – a tam jsem se s tím nesetkal vůbec nikdy.

Nevím, jak mě to napadlo, snad proto, že tak krásný dítě jsem dlouho neviděl, zkrátka poprosil jsem Josku, aby mě s ní vyfotografoval. A dal jsem jí rupii.

A šofér, kterej s náma jezdil, mi potom řekl, že tím se z ní stala nejbohatší dívenka ve vesnici. Já vím, na první pohled je to takový spíš úsměvný, ale já jsem o tom pak dlouho uvažoval…

Tu fotografii jsem pochopitelně nikdy neviděl, protože jsme celej film jako obvykle ztratili, ale vzpomínám si, že ta dívenka se dívala před sebe, já jsem stál po její levý straně – a ona mě viděla! Tak krásný a velký měla oči.

A potom přišla Kalkata. Jak už jsem říkal, leží mezi pěti a dvanácti metry nad mořem, takže vlhkost vzduchu je tam asi 97,9 procenta. To všecko je voda a teprv to ostatní je vzduch. Takže máš na sobě jenom kalhoty a košili a jdeš takovou párou, skoro vodou – a přitom přece jen dejcháš. Já si představuju, že by takhle člověk mohl žít i v moři, kdyby tam byly aspoň ty 2,1 procenta kyslíku. Protože tady jsem se přesvědčil, že to k dýchání stačí.

Jsou ovšem lidi, kteří to tam snášejí velice těžko, ale domorodci v tom pařeništi žijou docela krásně. Taky tam všecko roste šestkrát rychleji než kdekoli na světě, dokonce se říká, že když tam zapíchneš do země deštník, tak třetí den už rozkvete.

Tam jsme se uchýlili k zástupcům naší firmy Svit Zlín (Gottwaldov) a dalších firem, které mají co činit s kůží. Je tam totiž výkup těch slavných krokodýlích krků a hřbetů na ty nejjemnější taštičky. Sešel jsem se tam i s lidma, kteří už neměli možnost dostat se zpátky domů do Československa, když vypukla druhá světová válka, a byli nuceni tam zůstat. Dneska je jim tak okolo pětašedesáti pětasedmdesáti let a dodnes udržují velice čiperný styk s Československem, protože nikdy nepozbyli sounáležitost se svou vlastí. Jenom okolnosti, teda válka, je zaskočily. A protože to trvalo dost dlouho, oni se tam zatím zabydleli a získali svoje postavení v povolání, které mají rádi. Koželuhové prý neradi opouštějí svoje povolání, to je taková stavovská čest.

Tihle staří o mně nevěděli vůbec nic, ale jsou tam taky mladí, teda Sviťáci, ti jim to vysvětlili, kdo jsem a co jsem, dokonce si pustili film Kdyby tisíc klarinetů, který tam taky měli. Viděli to poprvé, moc se jim to líbilo a to naše setkání bylo velice příjemný. Dokonce mě jmenovali čestným členem Svazu československo-indického přátelství, což tam teda existuje léta letoucí, a dostal jsem takovej prazvláštní instrument s jednou strunou na takový tykvi, která je potažená kůží, a tím je provlečená ta struna a zaražená knoflíkem. Když brnkneš a zmáčkneš to, tak to různě povoluje a vydává to překrásný zvuky, dodneška jsem se nedověděl, k čemu tenhleten instrument slouží, ale protože sám vyrábím vlastnoručně instrumenty, který nehrajou, tak mě tohle strašně potěšilo.

Ještě se zmíním o jedný maličkosti. V Kalkatě je ve městě několik menších a větších jezírek nebo nádrží, kde se koupou děti i dospělí. Musím říct, že ta voda není jaksi… příliš čistá, bál jsem se do ní vlézt, ne snad proto, že bych se štítil, ale upozornili mě, že v některých vodách, které jsou stojaté a přes třicet stupňů teplé, se vyskytujou různý paraziti.

Říkal mi to právě jeden Čech, u kterého jsem taky přespával. Žil už tam asi pět nebo šest let a bydlel v jednom vysokým domě, odkud bylo možný pozorovat z okna orlosupy. Teď na chvilku odbočím, ale pak se k těm jezírkům vrátím.

Orlosup je pták, jak již název prozrazuje, kterej není ani orel, ani sup, nýbrž je to orlosup. Má rozpětí křídel od tří čtvrtin metru do metru padesáti a hnízdí na stromech, který jsou strašně vysoký. Rostou vždycky do určitý výšky, tam se rozprostřou a udělají takovou rovnou, jakoby zastřiženou korunu. A tyhle koruny, kde ti orlosupi hnízdí a mají tam mláďata, jsou tak ve výšce sedmého až devátého patra.

Ten můj domácí bydlel v sedmém patře, ty stromy stály přímo naproti, takže jsme se těm orlosupům koukali jaksi přímo až do kvartýru. Oni někdy lítali skoro až k našim oknům, a když si člověk může toho ptáka prohlídnout takhle zblízka, tak je to k nezaplacení, nehledě k tomu, že to jsou ti slavní ptáci, kteří odnášejí párzí do jejich starých domovů. Párzí utekli asi před devíti sty lety z Persie před náboženskejma pohromama, před útlakem, uchýlili se do Indie a našli tam nový domov, leč nikdy nezapomněli, kam patří. Když takovej párzí umře, ostatní ho položí na věž mlčení, a všichni věří, že tihle orlosupi, kteří pocházejí taky z Persie, ho odnesou zpátky. Je to zkrátka velice slavnej pták a taky velice krásnej.

Ale já jsem mluvil o těch jezírkách, já vím. Jednou jsem se podíval i dolů, protože člověk se nemá dívat jenom vzhůru, že ano, a tam jsem viděl pod tím barákem jedno z těch nespočetných jezírek s tou nepříliš čistou vodou. Jenomže Ind je člověk nesmírně nábožensky založenej a nesmírně čistotnej. Ačkoli mně se ta voda nezdála, oni tu ranní očistu udělat musí! Nejdřív přijde parta indických žen a dívek, přinesou v koších na hlavě květy větší než dlaň, tu vodu poházejí, potom tam vlezou v sárí a koupou se tam. Samozřejmě berou s sebou děti, ty čuchometry jim trochu umejou, pak si stoupnou a baví se a mezitím uschnou, uschne i sárí, a oni se zase rozejdou.

A to mě strašně mile překvapilo, protože já jsem najednou přestal vnímat tu vodu, která byla taková nahnědlá, a viděl jsem místo ní obrovskej záhon překrásných květin a mezi tím dvacet nebo pětadvacet dívek a paní v sárí všech možných barev, který kolem nich vlály. Byl to pohled jak z pohádky Tisíc a jedna noc, to prostředí bylo tak kouzelný, že jsem měl chuť seběhnout a jít se vykoupat s nima. Potom jsem si to samozřejmě rozmyslel – ale chuť jsem měl!

Tak to je Kalkata, nejvýchodnější bod světa, kde jsem byl. Jednou jsme si zajeli i kousek od Kalkaty k moři, kde se říká Zátoka u sedmi pagod. Bylo to asi tak pětadvacet kilometrů, nechci to přehnat, ale tak to chodí: když je někde něco pěknýho, když jsou tam přátelé a fajn lidi, když je o čem se bavit a na co koukat, člověk nepočítá kilometry. Ohromně nám ta cesta uběhla a najednou jsme byli u těch sedmi pagod. Jenže ty pagody nejsou vidět. Kdysi, snad před čtyřmi nebo pěti sty lety, byly ta šestá a sedmá špice vidět, a před třemi tisíci lety, kdy už byla Indie víc než tisíc let nesmírně kulturní říše, tam stálo v řadě všech sedm pagod. Velice slavných pagod. Tam jsou všecky pagody slavný, každá něčím jiným. Tyhle pagody byly tenkrát přístupný suchou nohou. A za těch pár tisíc let zmizely pod vodou, a to ne tak, že by se propadly, nýbrž jak to moře postoupilo.

Ale když je náhodou moře rozbouřený a jsou velký vlny, dejme tomu čtyřmetrový pětimetrový, a když bude člověk to moře dobře sledovat, nebo spíš bude mít vedle sebe jinýho člověka, kterej to dobře zná a takhle mu ukáže prstem, tak v určitým momentu uvidí špici tý sedmý pagody. Ta vlna totiž jde nejenom nahoru, ale zákonitě musí zase dolů – a vtom se ta špice objeví. A to je vždycky strašně velká sláva. Ať je to tak nebo tak, když člověk něco ztratí navždycky a může z toho najednou jenom kousíček zahlídnout, vždycky mu to připadá krásný…

*******

Když řeknu vesnice, tak si představím nějakou krásnou vísku dole v jižních Čechách, nebo i jinde – ale u nás! Chaloupka, rybníček… Indická vesnice může bejt rozlohou velká jako Praha, a může tam bejt třeba jen dvaatřicet nebo padesát stavení. A jindy je zase velká třeba jako Kolín a baráků má dva a půl tisíce. V tom jsou velký rozdíly.

Já teď chci vypravovat o indické vesnici, která se jmenuje Rámačandráputram. Češi tomu velice logicky říkají Rámačandrákov. Žije tam a pracuje – nechci to přehnat – pět set, možná šest set našich lidí, jsou tam s manželkama, s dětma, bydlej v moderně postavených átriových domech, normálně do čtverce, velkej bazén s krásnou čistou vodou, vedle bazénu obrovskej park, společenskej dům, kousek přes silnici obchody, prostě všecko tak, jak by si to asi představoval správnej urbanista, že by se mělo správně žít. Před každým domem rostou banánovníky, děti ty spodní banány trhají a nahoře zatím rostou malinkatý dvoucentimetrový banánky.

My jsme do toho Rámačandrákova přiletěli letadlem z Kalkaty, čekala tam na nás delegace včetně místního šéfkuchaře a pekaře zároveň, kterej speciálně upek českej chleba, takže jsme byli na letišti přivítáni chlebem a solí. Dokonce i růži jsem dostal a hned jsem se píchnul o trn. Bylo to moc hezký a dokonce dojemný – i bez toho trnu.

Když jsme v Kalkatě nastoupili do letadla, tak vedle mě přes uličku seděl indickej generál parašutistů, Sikh s turbanem, s krásným plnovousem, kterej měl zastřenej takovou síťkou. Byli s ním asi čtyři pobočníci, prostě veliká paráda. Nebyl to starej člověk, ale musel bejt velice proslulej, protože měl vyznamenání na půl prsou, všichni se k němu chovali s velikou úctou a oslovovali ho s velkým respektem.

Protože jsme samozřejmě předpokládali, že ho tam na letišti bude někdo čekat, tak jsme s Joskou počkali, až vyleze, protože ta hlavní sláva patřila jemu. Byla tam strašná spousta lidí, obrovskej shluk, z kterýho se oddělila asi jedna třetina, přivítala toho generála a vzdala mu čest. Zbývající dvě třetiny lidí byli totiž naši. My jsme teda chviličku počkali, pak jsme vystoupili a ty dvě třetiny nás přivítaly s daleko větší parádou, ne sice po vojensku, ale o to srdečněji, takže ten generál se na mě otočil, podíval se na ty lidi a udělal takovej posunek, jako že na tom asi budu líp než on.

Nasedli jsme do malýho autobusu a jeli ještě kus, protože to letiště bylo dost daleko. Jeli jsme do toho Rámačandrákova.

A tady se musím na moment vrátit zpátky do Prahy a zmínit se o tom, že tenhle zájezd byl pro mě vlastně zájezdem piškotovým. Mám totiž v televizi jednu přítelkyni, se kterou jsem nesčíslněkrát pracoval na různých pořadech. Je to asistentka režie a jmenuje se Libuška. Ta má sestřičku, která tenkrát právě žila se svým manželem v Rámačandrákově. Byli tam už druhej rok, narodilo se jim tam roztomilý děťátko, holčička, ale maminka si v jednom dopise postěžovala Líbě, že mají všecko, že tam je krásná poloha – a to teda skutečně musím potvrdit –, jenom jedna maličkost že jim tam chybí, a to jsou dětský piškoty. A Líba, když se dověděla, že jedu do Indie, přišla za mnou a přinesla velkou krabici dětskejch piškotů – no krabici, spíš takovej malej kufr, a řekla: Prosím tě, ty jedeš do tý Indie, vem tam mý sestře ty piškoty, protože ta jejich žabka je strašně malinká a piškoty tam nemají.

A já prosťáček, domnívaje se, že když se řekne Indie, tak je to jako u nás nějakej okres – prostě jsem si to vůbec neuvědomil a Líba taky ne – a ty piškoty jsem teda vzal. A neuvědomil jsem si, že Indie je něco strašně velkýho a že vůbec není jasný, jestli se dostanu tam, kde ta její sestra žije. Prostě jsem kejvnul. A pak jsem tu krabici tahal po celý Indii!

Nicméně teda posléze nám přálo štěstí. Přijíždíme na náměstíčko s tím velkým bazénem a s těma šesti stovkama lidí, který tam na nás čekali, já se dívám z okna autobusu a najednou vidím takovou paní skoro stejnou jako Líba, jenom malinko menší. V náručí drží asi tříměsíční holčičku, úplně zrzavou jak plamínek. Ta hlavička mě asi upoutala první, protože to bylo, jako když vidíš v noci světlo. A jak jsem vystupoval, najednou jsem řekl: Moment – pardon! A vrátil jsem se pro ty piškoty, který ležely vzadu na sedadle, pak jsem vylez ven, všichni mě zdravili a já jsem říkal: Dobrý den přeju, to jsem rád, že vás vidím – dovolíte, já bych jenom tadyhle něco vyřídil.

A šel jsem tím zástupem, lidi se rozestupovali a já jsem šel direktně k tý Líbiný sestřičce a říkám: Tohleto vám posílá Libuška pro tu malou holčičku.

Ta paní si to vzala a řekla: Děkuju vám mockrát. A pak se otočila na ty ostatní a povídá: Vidíte, nezapomněla!

A tím to bylo vyřízený. Jenom bych ještě dodal, že ta sestra potom psala Líbě, že jsem tam měl večer koncert na krásným trávníku, udělali tam pódium, lidi seděli vůkol, takže jsem měl asi tisíc posluchačů, vyprávěl jsem si s nima, byl to prostě takovej večer, jaký mám hrozně rád, zpíval jsem tam národní a lidový písničky a taky ty písničky, o kterejch si myslím, že je mají rádi i jiný lidi. A v tom dopise od té paní, kterej jsem já četl až daleko později, stálo: Je večer, jedenáct hodin, třiadvacet stupňů, sedím na balkóně, holčička dostala piškoty a dávno už spinká a pod balkónem zpívá živej Matuška.

Dělal jsem tam dva koncerty, tenhle venku a pak ještě jeden v sále, protože tam byla skupina ještě jiných pracovníků ze socialistických zemí, a bylo to moc fajn.

Na tom druhým koncertu pobíhal pes, protože v Indii všude pobíhají psi, jsou bezprizorný a patří všem. Toho psa ze sálu pořád vyháněli, ale já jsem ho zavolal, on si vlezl pod pódium, tam si sednul nebo spíš lehnul, takže mu byla vidět jenom ta hlava – a poslouchal. Byl to snad nejvděčnější posluchač.

Jinak jsme se koupali a dělali jsme legrácky s dětma, kterých je tam strašně moc. Viděl jsem taky ohromnýho hada, teda v lihu, ve strašně velký flašce. Měl ho tam místní lékař, sám ho ulovil. Všude nás vodili a vozili a tak jsme poznali fůru zajímavejch věcí, třeba stavbu silnice. Oni totiž podél vytyčené trasy postaví cihelny.